27.2.v pátek jsme se dozvěděli, že se půjde ke Skryjským jezírkům, sraz je 7,15 a návrat 17,34 vařit se bude buřtguláš nebo čočka.

Sraz byl 28.2.v sobotu pro změnu opět na nádraží. Kdo nerad brzy vstává a nemá chuť chodit na „ňákej pitomej“ výlet, nebo neměl čas, nešel a o mnoho přišel. Jeli jsme vlakem do Berouna. Tentokrát nás šlo docela dost,14 celkem, tedy 10 dětí a 4 vedoucí. V Berouně jsme akorát přestoupili na jiný vlak. Ve vlaku nám Yahoo prozradil, že má s sebou „kameru“ , na kterou sice můžeme řvát, ale nic slyšet nebude, zrovna tak jako bude vše černobílé. Ve Zbirohu jsme jen tak tak, vystoupili. Sestoupali nebo spíš sesklouzali jsme se po sněhu cestičkou kus dolů k autobusové zastávce. Zde byl pokus o sněhovou válku, ale byl napůl zamítnut. Najednou přijížděl autobus, všichni automaticky i se svými věcmi uhli, jen Yahoo uhnul bez svého velkého batohu. Autobus se ale batohu vyhnul. V autobusu jsme zpívali a Yahoo hrál na Špuntovu kytaru. Kolem 10. hodiny nám řidič ohlásil, že už jsme konečně v Podmoklech. Narychlo jsme pobrali všechny věci a vylezli ven. Chvíli byla pauza, při které Yahoo s Páďou studovali autobusový řád, kvůli zpátečnímu autobusu do Zbirohu. Oznámili, že autobus jede v 16:15. Někteří si zde koupili sušenky na posilněnou a už se šlo konečně pěšky.

Cesta začínala pohodlně, hezky po kluzké silnici dolů. Na této silnici jsem vskutku spadla jen a pouze jednou(zázrak)! Po chviličce jsme odbočili a mně ten sníh tak strašně klouzal,že jsem spadla snad 20 ×. Celou dobu říká Yahoo, že musíme jít rychle, aby nám neujel autobus a sám jde jako nejposlednější šnek. Najednou, z ničeho nic Yahoo popobíhá a dostává se úplně dopředu. Trochu v dálce je vidět posed, na který se drápe právě a jedině Yahoo. Je to jasné opět si hraje s kamerou. Už kousek od silnice jsem začala s Lenkou a Hříbětem hrát „myslím si“, na tuto hru jsem si vzpomněla, když Špunt začala mluvit o podobné hře o „žouželí“. Jeden na něco myslí a ostatní se ho ptají tak, aby o myšlené věci, zvířeti, člověku nebo přírodnině zjistili co nejvíce a mohli ji uhodnout, ale zároveň tak, aby „ten kdo si myslí“ mohl odpovídat ANO / NE. V lese, do kterého jsme se právě vnořili, už hrají hru všichni. Kolem 11:45 jsme se na chvíli zastavili, poseděli a posvačili na lavičkách.

Jdeme dál. Tentokrát po silnici vzhůru po hraně kopce. Skoro nikdo kromě mně a Hříběte už „myslím si„ nehrál a tak jsem se s Hříbětem pokoušela za dohledu Lenky hrát „země, město“. Pokoušela jsem se marně, protože Hříbě to nebavilo. V tom Yahoo zavelí „ z kopce dolů, přešli jsme někde odbočku“. Kluci se s jásotem vrhají z poměrně strmého kopce dolů. Já šla skoro poslední před Špuntem a Marcelou. Přede mnou šlo Hříbě a Páďa, kteří našli pěšinku o něco mírnější. Šla jsem tou pěšinkou, protože jsem měla kluzké boty a při mé smůle bych celý ten kopec nechtěně sesklouzala. Špunt s kytarou i Marcela šly nakonec za mnou. Pokračovali jsme přes můstek přes potok a pak jsme ještě dvakrát přelezli klády přes potok. Po tomto zpestření jsme pokračovali pěšinkou podél potoka a já, Danielka, Špunt, Páďa a Hříbě jsme začali hrát hru „přijela babička z Číny“. Jeden začne: přijela babička z Číny, přivezla škopíček špíny a v tom škopíčku plaval sníh, další pokračuje: přijela babička….a v tom škopíčku plaval sníh a třeba jahody. Takto se ve stejném pořadí hraje stále dokola až už si to nikdo nepamatuje.

Jak tak hrajeme objevila se před námi jakási podivná bouda, to by nebylo nic špatného, jenže před boudou byl neuvázaný pes. Všichni čekají, jen Yahoo, Špunt a Lenka se vydávají na zkoušku první. Yahoo si na cestu bere od jednoho z kluků, kteří pohotově vytáhli nože, ostrý nůž. Jdou, pes na ně štěká a když už jsou za úrovní boudy, velký černý pes se za nimi vydává. Po chvíli se vrací zpět. Mezitím Bobeš máchne na psa klackem (jenom větví ne Jindrou) a pes se k nám rozebíhá. Všichni co se cpali do předu, ustupovali v čele s Bobešem a pes se obrátil zpět. Pokusili jsme se také projít ,ale nebojte nesežral nás Yahoo nás nezachránil zastavil. Vrátili jsme se. Yahoo a ostatní prošli zpět(jestli si to pes nerozmyslí a přece je nesežere - nesežral). Z boudy pak vylezl člověk a psa si zavřel dovnitř. Už s klidem jsme tentokrát všichni, prošli já dokonce bez pádu.

Ano a konečně se nám objevují naše vytužená Skryjská jezírka. Byla to taková větší kaluž obklopená skalami, do které tekl horský potok a na druhé straně opět vytékal. Yahoo to tu natočil a pak už mu došel pásek. Ještě jsme si udělali malou sněhovou válku a pokračovali jsme přes prkenný můstek dál. Kousek za můstkem vyhlásila Lenka než nás došel Yahoo, soutěž kdo dohodí sněhovou kouli na určený strom, kluci to měli dál než holky. Trefila se asi půlka, samozřejmě že já se trefila až na podruhý což neplatilo. Dál jsme šli po úzké pěšince do kopce. Polívka cestou hodil asi tři kameny dolů a mně se z toho pohledu dělalo špatně, kór když jsem měla kluzké boty. Nevím proč jsem si v jednom místě nejvíc přála nespadnout a bum. Spadla jsem. Jak jsme tak stoupali stále výš a výš, Šnajbi neustále hučel: „tady bys pěkně padala“ po chvíli „tady bys padala ještě hůř a ten dopad, to už by ses nevyškrábala“. Řekla jsem, že po té samé cestě zpět nejdu ani náhodou!V tom Yahoo odněkud z nedohledna volá ať zastavíme. Děsím se, že se snad chce vracet!Špunt dokonce ze předu říká, ať se vrátíme!Naštěstí nás Yahoo a konec došli. Čekala jsem co chytrýho zase Yahoo vymyslel. No jak jinak!

Yahoo řekl: „všichni dolů“. Nadšený Šnajbi se ptá: „můžu první“. A už se kluci radostně kloužou dolů. Nevím jak se „šoupalo“ těm prvním, ale mně se šlo a to doslova šlo dobře. Udělala jsem si z drobných kamínků schody. Když už byli všichni i kytara dole, Páďa řekl Špuntovi, že si myslí, že nás čekají dva brody, jeden s mostem a druhý bez mostu. Špuntova reakce byla jen: a to říkáš až teď? Páďa na to: myslim. A Špunt: myslíš? Nechali to na potom a když jsme přešli další můstek přes potok, Páďa řekl, že se to tu po povodni změnilo a ten most předělali, takže brod bez mostu už nebude. Za potokem jsme se snažili dát s Danielkou, Špuntem a Páďou dohromady naší rozehranou hru „přijela babička z Číny…“ Yahoo pak řekl, že kdo najde první červenou značku bude bodově zvýhodněn. Páďa, Danielka a já jsme se rozeběhli. Danielka po chvilce upadla a běh vzdala. Páďa mi kus utekl a pak šel. U křižovatky jsme se zastavili. Rozhlíželi jsme se kolem dokola, šla jsem se podívat jen tak za roh na tabulku a on věděl bez dívání přesně, co tam bylo napsáno. On tu totiž už snad dvakrát byl. Když nás došli ostatní, myslím, že Jenda, ale nevím to jistě, našel červenou značku kousek od nás.

Odbočili jsme doleva do kopce a na vrcholu jsme se pozastavili před vstupem do vesničky jménem Čilá. Vpravo od nás byla ohrada pro krávy u které bylo napsáno, že je pod proudem. Yahoo i přes Špuntovo varování, že je to pod proudem, sáhl na drát a pak už se jen držel ruky a řekl, že když to olíznou krávy tak dostanou pěknou ránu. Špunt řekla, že ne a že kdyby krávy uměly číst tak by to neolízly! Prošli jsme Čilou a opět jsme stoupali do mírného kopce. Jahůdka se ptal jestli máme hlad, ale řekl, že na oběd není čas! Já s Hříbětem jsme šly první a Jahůdka nám řekl, ať počkáme na kopečku. Když už se tam vyškrábal i Klacek ( vyjímečně jako poslední ), byla vyhlášena svačina. S písní „na kopečku v Africe“ jsme pohodlně pokračovali z kopečka dolů. Kus před koncem kopce Jahůdka udělal pauzu na oběd. Po nanošení dřeva Jahůdka řekl, že na buřtguláš není čas, ať si dáme čočku. Jelikož jsme s Hříbětem čočku zrovna nemusely, opekly jsme si napůl buřt, který Hříbě táhla s sebou na buřtguláš. Potom nám Yahoo řekl, že ten buřtguláš bychom si vlastně mohly udělat. Ani Hříběti, ani mně už se ale buřtguláš dělat nechtěl a tak jsme se spokojily s buřtem, opečenou bramborou a třemi lžícemi docela ucházející čočky za běhu na autobus.

Když jsme byli kousíček od zastávky bylo asi 16 h a tak už jsme pomalu docházely. V 16:15 jel autobus na opačnou stranu. V 16:30 vedoucí zjistili, že autobus, kterým jsme měli jet, jel v 15:58h. Zvolali tátovi Špunta, panu Semerádovi, ale ten byl momentálně na kole na Kytínských loukách a tak to trvalo trochu dýl než někdo přijel. Nakonec pak ještě zavolali Šťovíkovi. Ve volném času jsme si ještě zahráli úskok, který většinou vyhrál Páďa. Pak jsme si kdo mohl vměnili promočené ponožky, každý dostal 2-3 kusy čokolády a kdo chtěl si loknul teplého čaje. Ani by to nebyl Páďa, kdyby mě při pití čaje nerozesmál tak, že jsem ten čaj málem vylila. Potom všichni kromě Yahoa šli do velice blízkého hostince, kde si někteří ze zbylých peněz koupili kakao. Jako první přijel Šťovík a odvezl ty co nejvíc spěchali domů, tedy Páďu a s ním i Danielku, Hříbě a pak už jak kdo chtěl tedy Čendu a Polívku. Yahoo nám pak přinesl brambůrky a Lenka nám je spravedlivě po jedné později po dvou rozdělovala. Například za nějaký obličej nebo za nějaký vtip atd.

Nakonec přijel pan Semerád a Špuntův táta. My zbylí, tedy Bobeš, já, Klacek, Jenda a Šnajbi jsme s panem Semerádem odjeli domů. Vrátili jsme se okolo7. hodiny večer do Řevnic. Kromě opožděného návratu, který mě osobně nijak nevadil, si myslím, že výlet byl báječný.

Alespoň mně osobně se líbil. J J
Dominika