Den první

CESTA DO ŽAMBERKU

Druhého února časně ráno celý rozespalý jsem byl přivezen na náměstí, kde již čekalo několik Tuláků se svými ranečky. Na co tak netrpělivě čekali? No přece na odjezd na hory za sněhem. Ani dopravní prostředky nedaly na sebe dlouho čekat. Petr, Monika a Pavla byli naši řidiči. Začalo se nakládat a zanedlouho Petr do vysílačky zařval "odjezd". Mě, společně s Hedou, Lukášem a Sirkou, vezl Petr v Rendovi. Během cesty jsme vysílačkou kontrolovali, jak tráví čas cesty osádka Moniččina vozidla a kladli jsme jim inteligentní otázky jako například : "Kolik jede ta Vaše kraksna?". V milém rozhovoru nám cesta rychle uběhla. ŽAMBERK - NÁŠ DOMOV Čahoun, Šťovík a Eva, kteří dali přednost luxusním salónním vozům Českých drah, nás už čekali v útulné tělocvičně, která se po dva následující dny stala naším domovem.. Po cestě nám důkladně vytrávilo a proto bylo nutné načerpat novou energii z dovezených zásob. Po obědě jsme se zabydleli. Z žíněnek jsme připravili lůžka a převlékli se na odpolední sportování. Za sněhem jsme se vypravili do Orlického Záhoří, vzdáleného necelou hodinu cesty.

SEZNÁMENÍ SE SNĚHEM

Za vesničkou Orlické Záhoří je talířový vlek dlouhý asi 200 m. Čtvrthodinová fronta nebyla ještě nejhorší a svah byl docela dobře upraven. Nejdříve jsme Petrovi ukázali, jaké je naše lyžařské umění. Ani jsme moc nepadali, snad jen Marta se seznámila se sněhem trochu důkladněji. Lyžovali jsme po družinách, já jsem lyžoval společně s Šedáky Honzou a Davidem. Odpoledne nám rychle uteklo a po lyžování jsme se vrátili zpět do Žamberka.

VEČER SE ŽAMBERÁKY

Po večeři, při které jsme dojedli cestovní zásoby, se k nám připojil Džuzep. Přivedl s sebou i žamberské kamarády a společně jsme si zahráli basket a kopanou.  Když žamberáci s Džuzepem odešli, tak se my, menší, umyli a šli spát do svých spacáků. Ovšem nespali jsme, ale kecali až do jedenácti.

 Den druhý

PODRUHÉ NA LYŽÍCH A NA SNOWBOARDECH

Ráno jsme vstali, umyli se a š snídat. Službu měly holky. Uvařily čaj a připravily obložené chleby. Moc nám chutnalo. Po snídani jsme odjeli na svah do Orlického Záhoří. Cestou jsme vystrašili lišku. Na místě jsme si obuli lyžáky a nasadili lyže nebo snowboardy. Fronta byla jako vždy dlouhá.. Potom jsme už lyžovali či jezdili na prkně každý jak uměl. Někdo jako slon, Když měl vlek polední přestávku, tak jsme si vybalili připravené jídlo, trochu pojedli a někteří z nás už netrpělivě začali zkoušet své snowboardové umění na kousku sněhu opodál. A když už měla polední přestávka skončit, přemístili jsme se k vleku a čekali až ho znovu pustí. Já a Klouzek jsme stáli ve frontě hned na začátku a tak jsme jeli hned první jízdu. A najednou to nějak rychle uteklo, začalo se šeřit a už jsme jeli domů.

ZPÁTKY V ŽAMBERKU

V Žamberku jsme si udělaly večeři, ke které byla zelňačka od Macka a párky. Když jsme se navečeřeli, přišli zase kamarádi žamberáci. S nimi jsme řešili hlavolamy ze sirek. R Petra nejvíc trápil příklad, kdy má dát sirku A na sirku B, kterou drží v ruce (viz následující obrázek), a to tak, aby sirka A sama od sebe nadskočila. Petr zkoušel všechno možné (i nemožné), dokonce na sirku i mrkal. Ale nakonec se přece jen Petrovi rozsvítilo. Ale já vám to řešení neřeknu, protože na to musíte přijít sami. Tak jsme si trápili hlavy s hlavolamy, asi až do půl jedenácté v noci. Potom žamberáci odešli, my jsme se umyli a šli do hajan. Tentokrát jsme však už kecat nemohli, protože unavený Šťovík šel spát s námi. Petr řekl, že ten, kdo vydrží mlčet až do rána, dostane pět bodů. Jediná Cíba mohla mluvit, protože během dne si David, Sirka a Cíba dali závod v lyžování a ten kdo prohrál, musel večer vyprávět deset příhod ze života. David samozřejmě vyhrál, Sirka byl druhý a na Cíbu tedy zbylo vyprávění příhod ze života. Poslouchali jsme se zájmem, a i když ty poslední příhody nebyly už nic moc, přesto jsme se zasmáli.

 Den třetí

POSLEDNÍ LYŽOVÁNÍ

Ještě si trápíte hlavu s těmi sirkami? No, jen si jí trapte, já Vám to řešení stejně neprozradím. někdo zase skákal jako kůň.   Hned ráno, sotva jsem se probudil, tak už Petr zařval "budíček". Když se všichni probrali, Petr se Šťovíkem vyhodnotili soutěž v mlčení. Pět bodů jsem dostal já, Cíba a Marta. Potom jsme se umyli a službu konající šedáci šli dělat snídani. Po snídani jsme se měli rozhodnout, zda chceme jít na Zemskou bránu a nebo lyžovat. Hlasovali jsme, skoro tak, jako na tomto obrázku, a rozhodlo se, že ti, kdo se chtějí jít podívat na Zemskou bránu, pojedou škodovkou a Felícií a ten, kdo bude chtít jet lyžovat, pojede Rendou. Ale byl v tom háček. V Rendovi chtělo jet celkem 9 lidí. Proto začal Petr přemlouvat Martu, aby jela na Zemskou bránu. Nakonec vše vyřešila Elis a. Rozhodla se, že na Zemskou bránu pojede ona. Do auta se nás tedy namačkalo osm. Byli jsme namačkáni jako sardinky (viz obr.). Když jsme si obuli lyže a koupili lístky, tak jsme šli lyžovat a snowboardovat. A tak jsme jezdili a jezdili a snowbordovali a snowbordovali až najednou přišli ostatní. S nimi jsme se š~i kouknout na rozbořený kostel.

TULÁCI V RESTAURACI

Pak jsme šli do restaurace, kde se mimochodem nesmělo kouřit. Chvíli jsme vybírali, co si dáme k obědu, a nakonec jsme si vybrali. Ani jsme dlouho nečekali a za chvíli nám číšník přinesl jídlo. Oběd byl výtečný. Nejdéle čekal Čahoun, který si dal smažený sýr. Po obědě jsme se rozloučili s Šťovíkem, Evou a Čahounem, kteří domů cestovali vlakem. Cestou z restaurace jsme si vymysleli s Cíbou, Sirkou, Davidem a Klouzkem takovou hru, že je rok 1 000 001 a že lidé vymyslelo roboty, kteří pak ovládli celé lidstvo i celý vesmír. Ted' napadají jiné vesmíry a chtějí se postupně zmocnit všech vesmírů. Já jsem byl král vesmíru, Cíba královna techniky, David král elektriky, Klouzek král vody a Sirka super-android, který jezdí s králem vesmíru napadat jiné vesmíry. Hráli jsme si třeba na to, že královna techniky vyrobí super černé díry, které se skládají z tajných atomů. Tak jsme si hráli až do tělocvičny.

ODJEZD

V tělocvičně jsme si zabalili věci, zabalili si i lyže a chystali se na nejsmutnější okamžik, na "odjezd" Za malou chvíli opravdu bylo všechno naloženo v autech, dokonce i my. A pak už jen Petr zařval do vysílačky "odjezd". Vše bylo v pořádku. Když už byla úplně tma, Petr ztratil škodovku a Felícii z dohledu. Zastavil u benzínky, kde jsme si koupili pití. Mezi tím už však přijeli ostatní a zjistilo se, že škodovce došel olej a tak pro něj museli s Felícii jet. Když se všichni posílili, vydali jsme se dál. Cestou jsme si říkaly vtipy a taky hráli hru na psa, která se hraje tak, že jeden řekne OH YES, OH YES, OH YES a teď něco jako pes. Například: OH YES, OH YES, OH YES, já stavím autobus jak pes. A ten druhý musel říct hned zase něco jiného. Byla to švanda když někdo řekl třeba OH YES, OH YES, OH YES, já umírám jak pes. Tak jsme se smáli až do Prahy. Na kraji Prahy jsme zkoušeli vyladit na vysílačce nějaké další stanice. Čirou náhodou jsme na kanálu 22 chytli stanici, kde jsme slyšeli: "Abych tě nerušil miláčku, to byl jen vánek větru". Tak jsme se tomu smáli, asi celých deset minut, až najednou jsme byli v Řevnicích, kde na nás už netrpělivě čekali maminky a tatínkové.

Výlet se moc vydařil. Všichni se už moc těšíme na další.